Těch pár dnů v Hubei bylo fajn. Vypadl jsem z města konečně na čerstvý vzduch. Jeden by neřekl, že i kluk z Ostravska si bude stěžovat na ovzduší, ale je to tak. V Šanghaji celkem pravidelně ve vzduchu cítíte průmyslový zápach. A to je šanghajský vzduch na tom ještě dobře v porovnání s dalšími městy v Číně. Přičtu-li k tomu to, že údajně před summitem G20 v nedalekém Hangzhou měli továrny v okolí nařízenou odstávku a respirační podmínky tak byly za dlouhou dobu úplně nejlepší, moc se netěším na zimu, kdy je to prý se znečištěním úplně nejhorší. Každopádně během G20 i šanghajské nebe ukázalo svou modř a nezvykle hezká obloha si u místních vysloužila název G20 blue.
Přípravy na túru začaly už v Šanghaji, kdy jsem se potřeboval náležitě vybavit. Jako zkušený horal jsem veškerou výbavu nakoupil v Decathlonu. Ne že by se jednalo o product placement reklamu, ale drtivá většina Číňanů nakupuje veškeré své sportovní vybavení v právě tomto francouzském řetězci a já tu ani jiný obchod se sportovními věcmi neviděl. Po celé Šanghaji jich je několik a ceny jsou opravdu vstřícné. Boty, teplé ponožky, spacák, karimatku, kulich a byl jsem ready. Mí kolegové byli z toho, že půjdou na hike vzrušením bez sebe. Několik dnů před odjezdem nemluvili o ničem jiném a vyslechl jsem si mnoho velice užitečných rád, jak se na takovou věc připravit. Začínal jsem mít strach, abych ten Everest zdolal.
Čím více jsem své městské kolegy na venkově pozoroval, bylo mi jasné, že to asi úplné Himaláje nebudou. Pro různé výmluvy se původně 4 denní hike zkrátil na jednu noc ve stanech. I na takovou trasu se však musíte připravit. Jeli jsme si nakoupit zásoby. V obchodě jsem vzal svůj vozík a instinktivně zamířil k regálu s vodou. Dva dny túry, tak to chce tak aspoň 4 litry vody, říkám si. Avšak po zvážení toho, kolik mi to v batohu zabere místa, se rozhoduji, že to zvládnu se třemi. Jako jídlo si chci vzít jen to nejnutnější, ať toho netahám příliš. Mí přátelé mě však zastaví s tím, že to koupíme celé společně. Jsem týmový hráč a tak se s nimi nepřu a jdu si radši vybrat sluneční brýle, které jsem při svých everestových přípravách zapomněl přibalit. Když sleduji, kolik toho máme, jsem opravdu zvědavý, jak velké bágly mí kolegové mají. Připadá mi, že chtějí dávat svačinku na každém zdolaném výškovém metru. Největší šok mě ale čeká těsně před tím, než vyrazíme. Moje voda byla totiž u pokladny znárodněna zbytkem skupiny a jak tak počítám naše vodové zásoby, nemáme ani 2 litry vody na hlavu. Snažím se potlačit své silné rozhořčení, ale neudržím se, když vidím jednoho ze svých kolegů, který ještě před odchodem (v domě plném čaje a piva) bez okolků načne jednu z lahví. Na můj komentář, že bychom neměli tak plýtvat, dostávám jen strohou odpověď, že to byl jen loček.
Vyrazili jsme vstříc jednomu z několika vrcholů. Naší skupinu tvoří Sindyna rodina, já a tři kolegové z práce. Po chvíli scházíme z polní cesty a cestičkou mezi čajovými keři míříme do lesa. Zhou Han, kolega a místní domorodec, vede cestu. V ruce má něco mezi srpem a mačetou. Vypadá to jako dobrá rekvizita do hororu, ale tento multifunkční nástroj se s houstnoucím lesem ukáže jako naprostá nezbytnost. Ach, kde jsou krásné české turisticky značené stezky? Naše cesta vlastně cestou není. Razíme si ji sami mezi vysokým rákosím, keři a větvemi stromů. Terén to je poměrně náročný a do toho ještě typické čínské vedro a vlhkost vzduchu. I přes solidní parno jsem rád, že jsem se nenechal zlákat na kraťasy, protože jedovatě vypadajícími potvorami se tu tráva jenom hemží. S přibývajícími hodinami se vrchol zdá pořád vzdálený. Prosekávat si cestu je fyzicky náročné a voda nám postupně mizí. Navíc si všímám, že místní terén nám nenabízí vůbec příležitost, kde by se dali rozložit stany. Když se do toho přidají Sindyny unavené děti, vypadá to, že to na nocleh v horách vůbec nebude a ještě to dnes otočíme. Říkám si, že by to byla škoda, když už jsme se vydali na cestu a já si nakoupil všechno to vybavení. Situaci zachraňuje Zhou Han, který nás ujišťuje, že blíže k vrcholu je dobré místo na rozdělání tábora. Věříme mu a pokračujeme. Po necelých dvou hodinách se keře a traviny mění na bambusový háj. Je to nesmírně zajímavé a připomenulo mi to návštěvu čínského filmu na gymplu „Klan létajících dýk„. Tady také nacházíme vhodné podmínky na rozdělání stanu. Já mám vypůjčený stan pro jednoho a tak si hledám rovinku, na které si udělám pohodlí pro spaní. Ideální místo nacházím pod jedním stromem. Plošinku ještě mírně srovnávám a dávám se do skládání. Stan už stojí a tak na něj navlékám svrchní vrstvu. Když tu si u své hlavy všimnu velké pavučiny. Uprostřed si lebedí velký pavouk se zeleným zadkem a červeným pruhem. Pozastavím se a rozmýšlím, jestli tady opravdu chci stanovat. Nakonec se rozhodnu vystěhovat původního domácího a celou větev s pavučinou lámu a mrštím z kopce metry daleko. Tak snad si přes noc cestu domů nenajde.
Zásoby vody se výrazně tenčí. Snažil jsem se s nimi opravdu šetřit a tak mám v puse úplně sucho. I proto mne naprosto šokuje, když se Sindy začne shánět po petce s drahocennou vodou, aby mohla vařit nudle. Mám pocit, že se mi to zdá a dávám výrazně najevo, že takto bychom s tím málem pitné vody, co máme, určitě nakládat neměli. Situaci tak opět zachránil Zhou Han, který objevil horský pramen. Převaříme na vařiči a všichni jsou spokojení. Nakonec uznávám, že s nudlemi je to stanování mnohem lepší. Padne tma a my si ještě před spaním dopřejeme úchvatný pohled na hvězdy. Výhled trochu kazí zářící obrazovky mobilů. Mí čínští kolegové totiž museli hned tuto parádu sdílet s celým online světem.
Ráno jsme se vydali zdolat vrchol. Nebylo to už ani tak daleko, ale za to terén byl úplně nejtěžší. Lámal jsem si svou vlastní cestu mezi větvemi hustých křovin a děkoval si, že jsem si, že jsem si v obchodě pořídil brýle, protože bych si jinak mohl podat ruku s bratrem Žižkou anebo rovnou Janem Lucemburským. Odměna ve formě vyhlídky však stála za to. Kochali jsme se alespoň hodinu. Zdejší krajina je prostě nádherná a počasí nám taky přálo.
To, že jsme se po cestě dolů ztratili, už nemohlo zkazit dojem z úspěšného hiku. Člověk si ale zas o něco více uvědomí, jaký je Česko vlastně ráj. I přes nádherné hory v Hubei, na českou malebnou krajinu to prostě nemá. A když si připočtete fakt, že se projdete po přehledně označené lesní cestě a spočnete na mechu bez obavy z otravy pavoučím kousnutím, říkám si, jakou skvělou zemičku máme.
Komentáře
Vždy jsem hledal co my, Češi, máme, ostatní ne a já to mohl nabídnout světu. Zjistil jsem, že je to florbal, ve kterém jsme špička a teď díky němu prolétávám svět.