Byť se jedná o zápisky spojené s florbalem, název neodkazuje na legendárního českého florbalového brankáře Tomáše Kafku, ale na pražského žida, který psal německy, Franze Kafku. Trochu jako postavy v jeho knihách, jsem se cítil, když jsem tento týden měl tu čest s čínskou byrokratickou mašinérií. Ono jen vyřídit pracovní povolení v Číně není úplně nejjednodušší proces, a když se k tomu připočte čínská pečlivost, máte zaděláno na to, abyste skončili jako pan K. z románu Proces, na popravišti. Já to vše přežil, prozatím.
Už někdy v březnu to vše začalo, když se začalo vyřizovat mé pracovní povolení. Má asistentka Joy ho poctivě po úřadech vyběhala a i přes jedno zamítnutí, se ji ho nakonec podařilo sehnat. Vyřídit pracovní vízum na čínské ambasádě, o proti tomu, byla maličkost a tak jsem mohl na konci července konečně odcestovat.
Čínská víza jsou omezena na počet vstupů. Když si o něj žádáte, ve formuláři zaškrtnete, kolik vstupů chcete. Já si loni udělal jen jednovstupní a pak toho litoval, jelikož jsem chtěl navštívit kamaráda v Macau. To je sice pod čínskou správou, ale má komplikovaný status a proto když budete chtít navštívit Macau nebo Hong Kong, tak se to bere jako vycestování z Číny. Každopádně, pracovní vízum to má jinak. Máte jeden vstup a do 30 dnů si musíte na cizinecké policii zažádat o povolení k pobytu, s ním je pak počet vstupů po dobu platnosti víza neomezený. Byla to jedna z mých prvních otázek na Joy „ Kdy zajdeme na cizineckou policii?“. S ledovým klidem mne ujišťovala, že na to máme spoustu času. Jelikož mi její počínání při jednání s úřady, ale i v bance, přišlo na tolik profesionální, rozhodl jsem se ji bezmezně věřit ve všech byrokratických věcech. Jak se však říká, „ důvěřuj, ale prověřuj!“. A na to by jeden, zvlášť v Číně, neměl zapomínat. Joy je nesmírně schopná a pracovitá Číňanka, která pro mě reprezentuje mladé Číňany. Chytrá, cílevědomá, jazykově vybavená a nesmírně hrdá, avšak pořád je to Číňanka. A ti vám nikdy kvůli zachování tváře nedají najevo, že něco neví, že někde udělali chybu, nebo že víte něco lépe než oni.
Po mých pravidelných dotazech, kdy už konečně půjdeme na policii, mi Joy jednoho dne řekla, že následujícího rána vyrážíme do centra na úřad, abychom vyřídili věci spojené s povolením k pobytu. Perfektně připravená Joy přesně věděla, kam jít, na kterou přepážku zajít a které dokumenty předložit. Řeknu vám, že když máte o sebe takhle postaráno, nejsou ty úřady ani taková otrava. Jen sedíte, úřednice jedná s vaší asistentkou a vy jen podepisujete lejstra, která vypadají, že místo písmen na ně někdo rozsypal rýži. Jelikož se ale blížilo datum mého odjezdu zpět na otočku do Evropy, nebyl jsem tak úplně lhostejný ke všem úkonům a docela pečlivě jsem se ptal na data. Zvláště mne zajímalo, kdy mi daný úřad lejstra schválí, abych si pak mohl zažádat o zmíněné povolení. Joy tvrdila, že na počkání.
Nebylo tomu tak a od té doby jsem notně zbystřil. Bylo totiž 23. srpna, já přiletěl 28. července, na vyřízení povolení bylo jen 30 dní a můj odlet do ČR je 31. srpna. Vyřízení podkladů k tomu, abych mohl zažádat o pobyt, mělo trvat týden. Říkám Joy, že ta data nesedí, a že s takovou to nestihneme do 30 dnů a o fous to bude před mým odletem. Joy s kamennou tváří začala tvrdit, že to není problém jeden nebo dva dny navíc. Já si už ale tak jistý nebyl. Když Vám na něco někdo dá měsíc, vy jste cizinec a zvláště v zemi, kde kdyby úřady striktně nevyžadovali dodržování pravidel, tak se vše otočí vzhůru nohama, tak víte, že to určitě jedno není. Značně naštvaný a s pocitem zrady Joyinými schopností jsem ji dotlačil k tomu, aby na policii alespoň zavolala a ověřil si svá, pro mne nedůvěryhodná tvrzení. Po pár telefonech, kdy se nic nedozvěděla a snažila se mne ubezpečit, že to není problém, jsem ji dotlačil k tomu, aby další den ráno na tu policii přeci jen zašla a zjistila to.
Sedím si tak klidně druhý den v práci a očekávám, že se Joy přiřítí s dobrými zprávami. Avšak její tváře po příchodu značila, že tomu tak nebude. Ihned mne zmobilizovala, optala se, zda mám všechny potřebné dokumenty u sebe a vyrazili jsme směr policie. Na stanici jsme vyplnili formulář a podali u okýnka. Opět jsem si užíval to, že vše za mne vyřizuje někdo jiný, ale už s notně sníženým pocitem důvěry. Paní policistka si vzala můj pas a formulář a zběsile pasem listovala. Poté nám oznámila, že jsme mne měli do 24 hodin po příletu přihlásit k dočasnému pobytu a že tak ani po více než třech týdnech nebylo učiněno. Na výtku, kterou jsem adresoval Joy, že to nezařídila, mi jen odpověděla, že ji to nikdo neřekl. Zní to možná hnusně, ale od někoho, kdo vystudoval práva jako ona, bych takový alibismus nečekal. Paní za přepážkou někam volá a poté se objevuje usměvavý důstojník, který nás zve do 1. patra stanice. Zdvořile mi podrží dveře a já si říkám, že konečně někdo rozumný, kdo nám to vše pomůže vyřešit. Posadí mne ve své kanceláři do koženého křesla a já si spokojeně myslím, že se to nakonec vše dalo do pořádku. Poté ale kouknu na Joy a ta, s nesmírně provinilou tváří, začíná něco policistovi vysvětlovat. Z milého pozvání se nakonec vyklubala pokuta za nenahlášení dočasného pobytu. Joy mi smutně oznamuje, že je to první pokuta, co kdy dostala. S podivem byla pokuta udělena ne jen mě, ale i ji, jakožto osobě, které prý v Číně zodpovídá za mé náležitosti. Tak jsem v tom aspoň nebyl sám. Náš příběh tím ale neskončil, protože vyřízení trvalého pobytu nějakou dobu trvá a já bych to do svého odletu nestihl. Jsme tak s Joy nucení jet do ještě do centra na ústřední úřad pro cizince, kde zažádáme o vízum nové, s dalším vstupem a pobyt si holt vyřídím, až se sem zase v září vrátím. Spěcháme přes celou Šanghaj, což je odhadem rozloha od Olomouce někde po Havířov, abychom do páté hodiny stihli zažádat. I přes ucpané dálnice a další cesty v Šanghaji jsme to nakonec přece stihli a za 10 minut 5 stojíme u okýnka. Více než hodinu a půl jsme se hnali, aby nás od jednoho okýnka poslali k druhému a tam nám řekli, že máme přijít zítra. Jsem znaven, naštvaný, znechucený. Joy naštěstí objedná taxík a tak dlouhou cestu zpět vstřebávám v autě a ne v přeplněné Šanghajském metru. Druhý den vyrážíme hned z rána a vízum mi je schváleno. Jen nerad jim na okýnku nechávám svůj pas. Přeci jen je to v životě cizince taková malá záruka, že v případě problémů, může kdykoliv odjet. Ještě třikrát se ubezpečím, že den před mým odletem bude pas připraven k vyzvednutí a s nadějí, že se už nic nepokazí, vyrážíme zpět do naší kanceláře. Ještě že jsem na Joy tlačil,jinak bych po mém dalším návratu do Šanghaje zůstal trčet v mezinárodním prostoru jako Tom Hanks ve filmu terminál. Ten mě sice bavil, ale na vlastní kůži bych si to dávat nechtěl. Nechci Joy křivdit, je opravdu šikovná, nejlepší pracující Číňan co znám, ale je to poučka zvláště pro mne. Starej se sám! Tak snad mi ten pas zítra na úřadě vydají. Nerad bych k tomu to příspěvku psal ještě pokračování. A pokud se mi podaří odletět, tak se na tři týdny s blogem odmlčím. Pak ale začnou teprve ty správné články o tom, jak se vlastně žije v Šanghaji.
Komentáře
Vždy jsem hledal co my, Češi, máme, ostatní ne a já to mohl nabídnout světu. Zjistil jsem, že je to florbal, ve kterém jsme špička a teď díky němu prolétávám svět.