Dnes je to přesně týden, co jsem přistál v Šanghaji, a začalo mé nové životní dobrodružství v dobývání florbalové Číny. Začátky jsou vždy těžké, ale nesmírně zajímavé a obohacující. Loni jsem tu už měsíc byl a tak ne na vše koukám jako tele na nová vrata, ale spousta věci je i tak těžká na zvykání si.
Jedna z těch nejzásadnějších je, že jsem začal pracovat. Pravidelně, na plný úvazek, 5 i víc dnů v týdnu, a skončilo tak mé osmnáctileté vzdělávání se v českém vzdělávacím systému. Byly to krásné časy a musím zamáčknout slzičku pokaždé, když si na ně vzpomenu. Upřímně, je to pakárna každé ráno vstát do práce a sedět tam dokud neodbije padla. Tady v Číně to má svá specifika. Jezdím do práce na kole. Je to asi 10 minut jízdy. Jiní by za to dali cokoliv, aby mohli do práce hezky na kole, já si to ale tolik neužívám. Jednak je tu taková vlhkost, že i kdybych jel jen z kopce a nešlapal, do práce přijedu zpocený, jak kdybych absolvoval sweat bucket challenge. Další radostí jsou čínské křižovatky. Nemají moc pravidel, snad jen právo silnějšího a tak každou chvíli trnete, zda vás někdo nesrazí. Autobusy nezastaví vůbec před ničím. Těchto ranních deset minut o život vás celkem probudí a nastartuje na celý den. Že má moje kolo opačně brzdy, to je už maličkost, na kterou se dá zvyknout.
V práci se zatím rozkoukávám. Jsou prázdniny a tak je volno i od tréninku, takže práce v hale zatím moc nebylo a oni sami ještě asi úplně neví, co po mě chtít. Dal jsem už jim nějaké nápady, že bychom mohli spolupracovat s místním hokejem a vypadá to, že je to zaujalo. Dalším úkolem je vytvořit systém ligy a nastavit tréninkový program pro nově založený oddíl Shanghai Vikings. Mají s ním velké plány a chtějí je rozšířit nejprve po celé Šanghaji (26 milionů lidí) a pak do dalších částí Číny.
Zatím jsem se úplně nezorientoval, kolik lidí tu vlastně florbal hraje a kolik tu je klubů. Každý mi říká trochu něco jiného a Číňané hodně přehánějí. Budu se tak muset přesvědčit až osobně. Potenciál v podobě základny tu je však obrovský.
S počátky v nové zemi jsou spojeny také byrokratické náležitosti. Tou nejdůležitější je získání pobytu, kvůli kterého je třeba absolvovat zdravotní prohlídku. Asi málokdo si návštěvy u lékaře užívá a zvláště, když to má být v Číně. Nemůžu říct, že jsem se vyloženě těšil. Starosti mi dělala hlavně jejich důslednost ohledně hygieny. Jak mi budou brát krev? Mají čisté injekce? Nebo je převaří po použití? Když jsem s touto obavou, zda jsou jehly čisté, oslovil Číňanku Joy, koukala na mě jako na blázna a řekla „Jsi přece v Číně“, čímž myslela, že se nemám čeho bát a že je to civilizovaná země. Našince však tahle věta úplně neuklidní. Se svou opatrovnicí Joy jsme tak vyrazili na kliniku pro cizince. Byli tam všechny možné národnosti a rasy. Nafasoval jsem župánek a směle do toho.
Bylo to jak v továrně a pacienti jeli jak na pasé od lékaře k lékaři. Ultrazvuk, EKG, rentgen, oční a na závěr odběr krve. Jsem rád, že Joy měla pravdu a Čína je v tomto stejně civilizovaná, jako my v Evropě. Sterilní, čisté, tak jak to má být. Až překvapivě rychle to uteklo a já se konečně ve dvě odpoledne mohl poprvé najíst a napít.
Pravá Čína však nikdy nespí a do reality mě vrátilo vyřizovaní bankovního účtu. Jen vyměnit dolary na juany trvalo asi 30 minut a samotný účet, to byla lahoda. Ještěže mám svého strážného anděla Joy, která se vypořádala se všemi lejstry a otázkami. To, že i s aktivací karty to zabralo asi hodinu a půl vás donutí se zamyslet, jak hezky vlastně české banky fungují. Nikdy mě nenapadlo, že bych tohle mohl napsat, ale je to tak.
Teď už jen počkám na výsledky testů a s pobytem a bankovním účtem budu konečně plnohodnotný imigrant.
Komentáře
Vždy jsem hledal co my, Češi, máme, ostatní ne a já to mohl nabídnout světu. Zjistil jsem, že je to florbal, ve kterém jsme špička a teď díky němu prolétávám svět.