Bydlení v historické části města není jen tak – Erasmus v Barceloně: 7. díl

Ačkoli bydlím v samotném centru města, tak bydlení zde není jen tak a obnáší spoustu strastí s tím spojených. V mém pátém článku jsem své bydlení již představil a sdělil své první dojmy a nadšení. Teď, s odstupem dvou týdnů už přicházím i na záludnosti, které bydlení v dané lokalitě obnáší.

Bydlím v samotném centru města, v historické části Barri Gòtic. Krásné prostředí s původními zástavbami, spousta památek, stylových podniků, atd. Ovšem první problém, zjistíte hned první věčer:

1. Voda

Prostě neteče! Teda jako teče, ale moc se jí nechce. Tlak ji nic neříká a tak si jen tak z kohoutku čůrká. Ve sprše se to dá přežít, tam relativně teče. Problél však nastane, když spláchnete záchod a razíte do sprchy – musíte počkat, než se záchod napustí. Sprchování vám znemožní třeba i zapnutá pračka, či spolubydlící v dřezu umývající nádobí.

2. Plyn

Měl jsem před sebou první víkend v novém bytě. Navíc s vidinou toho, že to bude volný víkend, prostě volno a nic nedělání. Dokonce spolubydlící měli namířeno domů. Opravdu takový ten víkend, na který se jednou za čas těšíte – užít si pohodu.

No, konec toho obkecávání a k věci. Příjdu si tak ve čtvrtek z práce a mířím rovnou do sprchy. Hic jako blázen a já smrděl ještě víc. Pustím vodu – teče. Ovšem studená… tak čekám, čekám a nic. No tak ji zkousnu studenou. Večer byla pro změnu opět studená.

V pátek už mi to nedalo a píšu spolubydlícím, co s tím. A ejhle, odpověď zcela jednoduchá. „Kup plyn“, píše Thomas. „Co?“ říkám si… Tak jsem se šel podívat do kuchyně, otevřu skříňku o které jsem si myslel, že schovává hrnce a ejhle, plynová bomba.

Našel jsem tedy telefonní číslo, kde plyn prodávají. Pán mi ovšem řekl, že dorazí až zítra. Zůstal jsem tedy s pocitem, že i v sobotu se budu koupat ve studené.

Šel jsem znovu do kuchyně, že si uvařím. Dokonce jsem si i jídlo z ledničky vytáhl, ale to, že není plyn mi nějak nedošlo. Vrátil jsem tedy jídlo zpět a šel se natáhnout na gauč. Už opravdu naštvaný.

Usínám, odpolední šlofík… v tom zase někdo na ulici řve. Už týden tam někdo řve, říkám si. Třikrát denně dokonce. Pořád to samé dokola. Něco jako „butanéro, butanéro“ a ještě si u toho tříská kovovou tyčí o propanbutanové lahve… Což jsem sakra nevěděl. Až když mě ten chlap donutil vstát a jít se podívat, proč furt řve. V tom ho vidím, čmouda! Chlápek si to šine s propan butanem a křičí „Butan Heya“. Nevím co myslí tím „heya“ nebo  mu není jen rozumnět, ale zařval jsem si taky – „aquí, aquí, aquí“! Slyšel mě a jen se zeptal, který zvonek máme. Odpovídám a za 3 minuty tekla teplá voda!

3. Topení

Není. Není tady nic co by připomínalo topení. Jako, není se čemu divit. Když není ani plyn, tak ústřední topení už roznodně nečekám.

4. Odpadky

Jak se vypořádat s odpadky, když na ulicích nejsou popelnice? Jednoduše. Vynesete je před vchod a někdo je za vás uklidí.

V historických částech Barcelony opravdu nejsou popelnice, tak je zde zaveden tento systém a musím říct, že funguje. Odpadky se sváží několikrát denně, takže se ani netvoří nepořádek.

To je asi tak vše, co obnáší bydlení v centru města v západní Evropě. Úsměvné! Když si k tomu připočtu cenu místního nájemného – 1800 EUR měsíčně za 4+1 :-)

Komentáře